Karikaturista, ilustrátor, novinář Marek Douša žije tam, kde končí naše republika a začínají Labské pískovce, České i Saské Švýcarsko a kde lišky a jiná havěť dává dobrou noc. Žije tu od dětství a bude vám povídat o tom co tu viděl a co ještě uvidí. A občas to možná i nakreslí.
I když je České Švýcarsko excelentní destinací, někdy se má za to, že některé oblasti v severních Čechách jsou takovým Náhorním Karabachem České republiky a jiné kruté žerty a někdy i krutá realita, ale existují i mnohem jemnější a pozoruhodnější tóny tohoto pohledu a jsou místa, kde se návštěvníkům může otevřít nový pohled na krajiny odlehlé, vzdálené a romantické...
S Kateřinou Kadlecovou jsem se poprvé potkal někdy na začátku milénia v redakci Festivalového deníku, který jsme připravovali pro karlovarský filmový festival a přišla tenkrát do místnosti suverénní mladá dáma a asi úplně první co mi řekla bylo tohle: „Když se píše neukončená věta, píšeme tři a nikoli dvě, čtyři nebo třeba pět teček, pane kolego!" Byla prostě přísná...
Filmová kancelář Ústeckého kraje aktuálně hledá komparsisty do filmu Jakuba Štáfka Vyšehrad II (konkrétně v termínech 13. a 14. 7. roku 2024) a i když si myslím, že tohle není zrovna nabídka pro mě, udělal jsem si takové severočeské filmové odpoledne a inventuru a uvědomil si tak, kolik filmových lokací tu, nejen v posledních letech, filmaři našli.
Ten výběr je opravdu široký a může být inspirativní nejen pro jeden, ale pro celou řadu výletů.
Tohle byste vědět měli. Jsem ochránce přírody. Asi od nepaměti.
Slovo ekologie jsem si poprvé přečetl v knize Jeana Dorsta Ohrožená příroda, která vyšla v nakladatelství Orbis v roce 1974. Nakladatelství a ani ten rok už dávno neexistují, a mně bylo dvanáct let.
Byla to doba šedivá, to asi znáte i z televizních seriálů. Děly se ale i věci zvláštní. Na periferii v Sudetech učili třeba kantoři vyhození z velkých měst z vnitrozemí, a jiní zase šéfovali různé organizace, a tak v rumburském muzeu řediteloval Vojta Čelko, který nechával každý den podepsat do návštěvní knihy pošťáka, který mu nosil poštu a mě, když jsem se flinkal kolem cestou ze školy. Stal jsem se tak pravidelným návštěvníkem této slovutné instituce, kde hlavní prohlídková trasa vedla stezkami, kterými se vydali vzbouřenci Rumburské vzpoury...
Kdysi mě rodiče posadili do vlaku jménem Vindobona a odvezli mě do Vídně, chodili na kanadskou ambasádu, vyřizovali papíry, abychom mohli odjet za oceán a ve chvíli kdy jsem se viděl někde v kanadské divočině jako zálesák, skaut a nebo lovec nasedli jsme znovu do vlaku a jeli zpátky domů, protože tam byla babička a všem by se stýskalo.
