Flekanec - sladký střípek do mozaiky identity Českého Švýcarska
Flekanec - sladký střípek do mozaiky identity Českého Švýcarska
Flekanec / Kleckselkuchen nebo také kecaný, stříkaný, flekatý, strakatý, hromádkový koláč je tu s námi již od nepaměti, pojďme společně oprášit tuto dávnou tradici.
Flekanec je naším společným projektem. Duchovním otcem je Rosťa Křivánek, který oprášil tento skvostný recept z nánosu prachu, jeho jedinečná žena Radka mu vdechla život, v jejím podání je naprosto excelentní. MAS Český Sever celý projekt zafinancovala přes značku ČESKOSASKÉ ŠVÝCARSKO regionální produkt® a obecně prospěšná společnost České Švýcarsko pomáhá Flekanci s jeho reklamou. Tak, abyste si ho každý mohl doma úpect nebo dát na zajímavých místech v regionu.
Flekanec se někdy koncem 19. století zrodil v hlavě Therese Niese, majitelky kuchařské školy pro dcery vyšších tříd v Lipsku. Paní Tereza také publikovala – v roce 1889 jí v lipském Vydavatelství pro ženy vyšla rozsáhlá kuchařská kniha Kochbuch für feine und bürgerliche Küche (česky třeba Kuchařka pro vytříbenou měšťanskou kuchyni) s podtitulem Průvodce pro hospodyňky. Podtitul byl na místě, neboť paní Tereza na bezmála pěti stech stranách zveřejnila nejen 1157 receptů, ale také nejrůznější další rady hospodyňkám – třeba jak si svépomocí vyrobit prostředky proti napadení hmyzem nebo předčasnému úhynu květů, případně, jak nejlépe čelit popáleninám či dokonce, jak si doma vyrobit tmel na sklo. Obzvláštní pozornost tu byla věnována nejrozmanitějším dezertům. A jedním z nich byl i klekselkuchen.
Flekanec byl báječně vymyšlený koláč. V té době se totiž v domácnostech peklo daleko víc, než se peče dnes a konkrétně v saské, hornolužické a sudetské kuchyni dominovaly právě koláče. A čím více koláčů, tím více zbytků nespotřebovaných náplní. Dnes je filozofie „zero waste“ už zase v módě, tehdy to ale byla naprostá samozřejmost. Každičký zbytek bylo zapotřebí zpracovat. A flekanec přesně téhle potřebě vycházel vstříc. Cokoli z předešlých pečení zbylo, použilo se právě v tomhle receptu. To je také důvod toho, proč se flekanec lišíval nejen od vesnice k vesnici, ale dokonce i dům od domu. "Pevnými" přísadami býval obvykle mák a tvaroh. Ovocnou chuť pak dodávala jablka, rozinky nebo marmelády či povidla, strukturu vedle těsta ještě ořechy či ořechové náplně.
V oblasti Českého nizozemí byl flekanec jedním z nejoblíbenějších koláčů a dezertů vůbec. Pekl se vlastně všude – a právě ona různorodost zapříčinila jeho neutuchající popularitu. Každá hospodyně měla svůj trik jak plnit, ale také, jak zdobit. Někdo náplně na těsto kladl, jiný „kecal“, ještě jiný stříkal. Někde vypadal upečený koláč jako plátno abstraktního malíře, jinde jako dokonale symetrický obrazec. S nadsázkou se dá říci, že co pekař nebo pekařka, to jiný koláč – a přece to vždycky byl flekanec. Tu a tam se dokonce porce flekance na talířku ještě vylepšovala pořádnou lžící vanilkového krému. Jak byla čí ctěná libost.
V Horní Lužici a Sasku se koláč pekl bez jakéhokoli přerušení po celé dvacáté století a jeho obliba nikdy ani v nejmenším nepoklesla. Gastronomický boom posledních deseti patnácti let ale odhalil, že velmi podobně tomu bylo i v Českém nizozemí! Jakkoli se totiž dlouho zdálo, že vyhnáním českých Němců ztratily se veškeré tradice včetně typických jídel, a že přistěhovalci s sebou přinesli své tradice, které ovšem vytvářely natolik nesourodou tříšť, že se o nějaké typické kuchyni rozhodně mluvit nedalo - tradice jen tak vykořenit nelze. V Českém nizozemí totiž zůstal zlomek původního německého obyvatelstva – a to stačilo. A tak se flekanec ani na české straně hranic vlastně nikdy nepřestal péct. Jen se nevědělo, že je to on, protože každá hospodyně mu říkala jinak. Flekatý, kecaný, hromádkový, cákaný, stříkaný, strakatý…
Netřeba tedy skuhrat, že České nizozemí o své tradice zcela přišlo. Že ve Štramberku mají svoje uši, v Kaplicích cmundu, v Krkonoších sejkory a kyselo, v jižních Čechách kapří hranolky a kulajdu, v Pardubicích perník, v Olomouci tvarůžky, v Plzni báč, na Vysočině kočičinu a mrkvance, na Valašsku frgále a kyselicu – a Mikulášovice, Šluknov, Krásná Lípa, Rumburk nebo Varnsdorf nic. Mají. Flekanec.
Stačí vlastně velmi málo, aby se do Českého nizozemí začalo jezdit kromě jiného i na flekanec. Zachovat jeho různorodost, ale sjednotit název. Název „flekanec“ má výhodu především v tom, že jde o jedno slovo (což se lépe pamatuje i používá a neplete se to s tisícem dalších „koláčů“), a pak jde o pojem vytvořený typicky českým slovotvorným postupem (trhanec, mazanec…).
Bylo by přece krásné, kdyby se flekanec zase usadil ve většině zdejších domácností a nenásilně se ocitl i na pultech pekáren, ve vitrínách kaváren a cukráren a nakonec třeba i na jídelních lístcích zdejších restaurací. České nizozemí hledá a nalézá svou novou identitu a postupně se s ní sžívá. Objevuje významná díla, stavby, pověsti a mýty, znovunalézá textiláckou, betlémářskou a sklářskou tradici, překvapeně zjišťuje, jak výrazné osobnosti odtud pocházely – bez ohledu na to, jakým jazykem se psalo jejich jméno… Flekanec je jedním z mnoha střípků téhle znovunabyté identity. A ze střípků se skládá mozaika, celek, tvar - České nizozemí jedenadvacátého století, lákavé pro ty, kdo tu žijí i pro ty, kteří sem, zvědavi a zvídaví, přijíždějí za odpočinkem a poznáním.
