Kyjovské údolí

O tom, že Kyjovské údolí je velmi vhodné pro zimní procházky, se ví už dlouho. Důvod je jasný – širší skalní rozsedlina lemovaná tu příkrými, tu zase povlovnými zalesněnými stráněmi protkaná safírově třpytivou Křinicí, která pramení nedaleko Krásné Lípy a v Bad Schandau se vlévá do Labe, vybavená širokou a pohodlnou cestou, s minimálním převýšením – co už by chtěl člověk víc. A když dodáme, že ve většině strží a roklí odbočujících z údolí na obě strany je v zimě království ledopádů – především pak na Sýrovém potoce, že v podivuhodném Vinném sklepě zimu co zimu naroste několik ledových „láhví“, že stěny skalního útvaru Klenotnice jsou pokryté silnou vrstvou ledového stříbra, už není proč za výlet do Kyjovského údolí právě v zimě kdovíjak horovat.

A přeci je důvodů ještě daleko víc. Neonová čára letu ledňáčka říčního pnoucí se nad hladinou řeky, to člověk jen tak nezažije. A to jsme se ještě nedostali k hlavní zimní kráse, slavné ledové Jeskyni víl. To je jedna z mála atraktivit Českého Švýcarska, která je v zimě drtivě zajímavější, než v létě. V létě je to táhlý nízký převis, do kterého se dá na bobku vlézt. Nic víc. V zimě? Jako mávnutím kouzelné hůlky vyrostou tu ze země tisíce ledových „stalagnátů“, z nichž některé vypadají jako zuby šavlozubého tygra, jiné jako pagody v čínském sadu a ještě jiné jako miniatury soch z Velikonočního ostrova, aby se proti nim ze stropu spustily štíhlé „stalagtity“ a celá jeskyně tak působila jako vnitřek zubaté tlamy nějakého pradávného tvora. Slovo pohádkový se dosti nadužívá, tady ale sedí dokonale.