František

František

Marek Douša, marek.dousa@ceskesvycarsko.cz

Tohle byste vědět měli. Jsem ochránce přírody. Asi od nepaměti.

Slovo ekologie jsem si poprvé přečetl v knize Jeana Dorsta Ohrožená příroda, která vyšla v nakladatelství Orbis v roce 1974. Nakladatelství a ani ten rok už dávno neexistují, a mně bylo dvanáct let.

Byla to doba šedivá, to asi znáte i z televizních seriálů. Děly se ale i věci zvláštní. Na periferii v Sudetech učili třeba kantoři vyhození z velkých měst z vnitrozemí, a jiní zase šéfovali různé organizace, a tak v rumburském muzeu řediteloval Vojta Čelko, který nechával každý den podepsat do návštěvní knihy pošťáka, který mu nosil poštu a mě, když jsem se flinkal kolem cestou ze školy. Stal jsem se tak pravidelným návštěvníkem této slovutné instituce, kde hlavní prohlídková trasa vedla stezkami, kterými se vydali vzbouřenci Rumburské vzpoury...

Jako stálý návštěvník byl jsem ale zřejmě dostatečně prověřen, takže se mi dostalo pozvání na seriál přednášek, které se konaly v kanceláři pana ředitele. A tak jsem poslouchal třeba své, o trochu starší, spolužáky z gymnázia Petra Lumpeho a Láďu Klabníka, kteří doložili hnízdění potápky rudokrké na Velkém rybníku u Rybniště. Takže mi Ježíšek přinesl dalekohled a holinky, abych potom nedoložil hnízdění žádného vzácného ptačího druhu nikde, ale pár let jsem se brodil bažinami kolem vodních toků poměrně statečně. Ale také jsem poslouchal přednášky pana Františka Bienerta o kraji skal, kterému jsme říkali Labské pískovce, a dnes používáme název České Švýcarsko, a já vlastně nevím, kde jedna oblast končí a druhá začíná. Ale o tom třeba někdy jindy.

František prošel (prošel!) celou Evropu, ale největší šéf byl přes ty naše opičí hory, Unser Niederland, skály kolem Labe a okolí, a nebál se o tom vyprávět. Vedl turistické oddíly, zpopularizoval Ledopády (je to dobře? ale ono už stejně nechumelí a nemrzne), ale hlavně nám třeba v tom muzeu vykládal, co je vyryto v které skále, jak o tom píšou a taky jak je to správně...

Nepamatuju si samozřejmě nic, jenom ten pocit puberťáka, který nábožně poslouchá a  umiňuje si, jak se to všechno taky jednou naučí. Jenomže koukám, kolik mi je a hledám skutek, který utek'.

Ještě jedna věc mě na panu Bienertovi fascinovala. Při svých přednáškách nelovil v paměti, ale četl ve svých těsnopisných poznámkách! a považte: byl to jakýsi zmutovaný těsnopis, kterému asi rozuměl jenom on sám!

Tohle je ovšem taky jedna ze spekulací, kterou se vysvětluje jeho násilná smrt a jeho bratra v roce 1990; věděl toho o tomto kraji víc než ostatní...

Já si ho pamatuju hlavně jako laskavého pána, který toho hodně věděl a posílal to dál. Myslím, že vychoval více než jednu generaci turistů, kteří se i díky němu pohybují v krajině opatrně a ohleduplně, a kterých si v lese ani nevšimnete.

Vzpomenu si na něj kdykoli jedu ve Šluknově kolem domu, ve kterém Bienertovi bydleli (tedy skoro každý den) a jsem rád, že jsem ho mohl potkat. A taky mě mrazí z toho, jaký to všechno vzalo konec.


Marek Douša, karikaturista, ilustrátor a novinář
Marek Douša

Karikaturista, ilustrátor, novinář Marek Douša žije tam, kde končí naše republika a začínají Labské pískovce, České i Saské Švýcarsko a kde lišky a jiná havěť dává dobrou noc. Žije tu od dětství a bude vám povídat o tom co tu viděl a co ještě uvidí. A občas to možná i nakreslí.

marek.dousa
@ceskesvycarsko.cz