Po sezoně v Českém Švýcarsku aneb Co bude a nebude dál

Pro penziony, restauratéry a další podnikatele v cestovním ruchu je to každopádně další ztrátový rok po dvou covidových a je s podivem, že většina z nich je rozhodnuta pokračovat dále. Mají to zde rádi, mnozí z nich mi už dříve po povodních říkali, že by jinde začínat nechtěli, že ta krajina je přitahuje a že mají své hosty, kteří opět přijdou.

Hosté zatím stornovali srpnové pobyty ve velkém a nebyli ochotni ani naslouchat svým ubytovatelům, kteří je informovali, že kromě Pravčické brány a soutěsek je řada dalších cílů, jež jsou přístupné bez problémů. Místní drželi palce hasičům, kteří nasazovali životy a dokázali odvrátit totální katastrofu v Mezné.

Starostové některých obcí upozorňovali už dříve na nebezpečí požáru v souvislosti s nepříznivými klimatickými podmínkami, kůrovcovou kalamitou a nedostatečnými preventivními opatřeními.

Do toho odborníci vědci naopak sdělují, že ze strany ochrany přírody vše proběhlo správně, požár znamená rychlejší obnovu lesa, tj. návrat k  původnímu lesu, jenž tu kdysi byl před smrkovými monokulturami, a že příroda ponechaná sama sobě promění skalní krajinu v divočinu, což je cílem snah ochranářů. 

Ušlechtilé myšlenky, jen někde se ztrácí člověk. O toho moc nejde, ochranáři jej zjevně pojímají jako přítěž, kterou je třeba omezovat v pohybu, které je třeba zakazovat vstup do národního parku. Resp. prý jen do těch nejcennějších zón, ale suché stromy padají i v ostatních zónách, těch přístupných, a tím je činí nepřístupnými. To známe už z dob likvidace nepůvodní vejmutovky, která napadala do skalních rozsedlin a nastartovala tak vznik divočiny dávno před kůrovcem.

Na lidi musí být přísnost

Výchova člověka prostřednictvím zákazů a trestů, to je něco, co je v průřezu staletími velmi oblíbené, státní moc si tím posiluje svoje panství. S tím máme bohaté zkušenosti a mnohým z nás se to líbí, normální (byť bohužel běžné) to ale není. Koncem devadesátých let jsem se těšil na vznik Národního parku České Švýcarsko. Že budou zákazy v určitých místech, jsem předpokládal; jinak jsem byl ale naivní – myslel jsem, že spolu s Národním parkem Saské Švýcarsko dojde k propojenému bilaterálnímu chráněnému území, kde budou obnoveny i staré historické cesty a přechody ve skalách přes hranici. Tak, jak se to stalo už v devadesátých letech v Krkonoších, Tatrách, Pieninách. Tam jsou taky přeshraniční národní parky.

Realita mne tehdy brzy vyvedla z omylu, v našem kraji se tak nestalo. V letech 1993 a 1996 jsem na dotazy, zda stezky budou obnoveny, dostával z CHKO Labské pískovce odpovědi, že čas ještě neuzrál a že je vše administrativně složité. Co šlo jinde, nebylo tady možné, ani v době před vznikem národního parku, natož po roce 2000.

Nevím, proč to nejde a neví to zřejmě více lidí, a nejsou to jistě ti, kteří chtějí přírodu ničit, jen mají to území rádi a mají jiný názor než ochrana přírody zaštítěná ministerstvem životního prostředí. Nevím, proč je základem všeho doktrína Návrat k divočině, která navázala na německé Natur Natur lassen, kde s tím přišli ještě o něco dříve. Možná v Yellowstone nebo jiných velkoplošných národních parcích na jiných kontinentech, ve zcela jiných podmínkách, ale v přírodně-kulturní krajině střední Evropy je to roubování něčeho, co sem podle mého názoru nepatří.

Staré kamenné cesty, stezky ve skalách a s tesanými schůdky vznikaly v dobách Aldringenů a Kinských, podobně jako hostince ve švýcarském stylu: Dodnes je obojí zachováno v daleko větší míře v sousedním Sasku (a to není tím, že rozloha skalní oblasti je tam větší, prostě je tam větší kontinuita s minulostí a větší zájem zachovat původní věci, i přes příklon k divočině).

Požár nepochybně poškodil faunu i floru, krajina změní s novými porosty svoji podobu. Proč ale v této nové, obrozené krajině nechat zaniknout tyto stezky, které jsme my nestavěli, proč nechat jen několik turistických magistrál, jako tomu nyní je na neumožnit návštěvníkům variantní směry po cestách, které tu už byly? Když šlo uchovat a po roce 1989 obnovit turistické přechody v KRNAP do polské části, a dokonce jednu přeshraniční stezku v pásmu tundry; o tam pravidelně udržovaných a opravovaných stezkách v dalších, méně chráněných místech ani nemluvě.

Návrat k historickým stezkám?

Dnes je to tak, že je téměř zločinem mluvit o starých cestách přes hranici. Co je na tom tak neslýchaného? Ochrana přírody se vždy zlobí, jako by jiný názor byl revizionistický a oportunistický. Proč musí mít ochrana přírody jedinou pravdu i v kůrovcem poničených lesích? Od Boha to jistě není. Proč neobnovit starou cestu Fremdenweg z Velkého Winterbergu na Pravčickou bránu a odchýlit tak část turistů mimo hlavní proudy z Hřenska a Mezní Louky? Proč neumožnit  v Zadním Českém Švýcarsku sanaci cesty Divokou roklí k Černé bráně na Krásnolipský most a dále do Hinterhermsdorfu? Staré mapy ukazují, kudy cesty vedly. Co chráníme tím, že tyto historické trasy (nejen v centrální skalní oblasti kolem Hřenska) zanikají řízeným vznikem divočiny? Kdo nás k tomu opravňuje, když je tvořili dávní místní lidé a jsou součástí historie území? Proč jsou podobná témata znovu a znovu tabu, napřed v době bratrské socialistické hranice a potom hned v devadesátých letech, kdy to nepovolila CHKO a následně NP?

Ve východní části skal, kde nehořelo, směrem k Doubicím, Brtníkám a Krásné Lípě jsou dlouhodobě uzavřeny i mnohé značené cesty. Při jejich nepočetném stavu tam není dnes příliš kam jít. Cyklotrasy podél Křinice a Brtnického potoka jsou průjezdné, pro pěší moc možností nezbylo. Lány uschlých smrkových porostů v Kyjovském údolí, nad údolím Vlčího potoka a jinde brzy popadají a zničí stezky, které byly oblíbené pro mnoho místních a umožňovaly relativně krátké okruhy z okolních sídel. Po nedávném – jiném – ohni  (2020) je zničena část srubové osady Na Tokání, jediné, která zůstala ve skalní oblasti.

Není kam zvát turisty, pokud chceme ulevit centrální hřenské a jetřichovické oblasti. Jedlovou v Lužických horách nebo Loretu v Rumburku můžeme sice nabízet jako variantní cíle, ale asi cítíme, že to je něco trochu jiného a mimo skalní oblast. Destinační management to nemá jednoduché.

Respektovat místní samosprávy... a ze strany státu trochu praktických aktivit

Možná, že bychom, při respektování nutnosti ochrany přírody, mohli zkusit myslet na lidi, kteří přicházejí do skal, a na ty, kteří v regionu národního parku bydlí, jako na ty, kteří mají také právo právo vyslovovat své postřehy a názory. Možná je třeba více si z centra vážit práce místních samospráv, která je hlavně o něčem jiném, ale jejímž jedním z mnoha cílů je i dostat návštěvníky i své obyvatele za odpočinkem do okolní skalní krajiny. Třeba by se o to mohli více zajímat i úředníci z ministerstva životního prostředí a ministerstva pro místní rozvoj a neposílat sem jen ministryni a ministra v krizové situaci po požáru, kteří zase odjedou, bez znalosti hlubších souvislostí.   

Doba po požáru je příležitostí nastolit lepší komunikaci. Mj. přestat nahlížet na místní a samosprávy obcí jako na kverulanty a potížisty, když s něčím nesouhlasí a upozorňují na své potřeby a na to, co je potřeba z jejich pohledu změnit. A stát by pomocí svých ministerstev mohl nastavit v chráněných územích České republiky skutečné parametry udržitelného turismu, aby vznikly vpravdě excelentní destinace, jako vidíme v zemích na západ od nás. Chce to ovšem peníze, hodně peněz a koordinovat odpovědně a nepřezíravě všechny aktéry. A strategie, které neskončí v koších, protože není stanoveno, jak je realizovat.

Autor Jiří Rak (65) je bývalý destinační manažer a bývalý ředitel  obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko, dnes pracuje pro destinaci externě na poli mobility turistické dopravy a přeshraniční spolupráce se Saským Švýcarskem. Zde se vyjadřuje jako soukromá osoba a velký znalec přeshraničního regionu Českosaské Švýcarsko.