Jedinečné zážitky ve Staré plynárně
Jedinečné zážitky ve Staré plynárně
Kdokoli bude chtít poznat Hřensko jako pozoruhodnou obec vystavěnou v úzké skalní soutěsce při ústí říčky Kamenice do mohutného Labe, bude muset odolat letním davům proudícím dvousměrně z parkovišť na Pravčickou bránu, případně do soutěsek na lodičky a zase zpátky a projít si Hřensko v klidu. Nikam nespěchat a mít oči otevřené, to je zajímavý zážitek, který může mít vysloveně nevšední a nikde jinde nevídaný vrchol. Zejména, pokud vás při takové toulce požene i hlad, žízeň nebo potřeba ubytovat se a nebudete se chtít stát obětí nejrůznějších krmíren nebo tuctových nocleháren.
Asi pět set metrů od břehu Labe, budete-li se držet domů lemujících pravou stranu, narazíte na nenápadnou odbočku do skal. Ta vás rychle dovede na prostranství před úzkou skalní rozsedlinou, do které je vestavěn… Jak to jenom napsat a alespoň z poloviny vystihnout neobyčejnost toho stavení? Je to snad elfí nebo hobití dům? Jsme někde v Tolkienově Roklince? Je to zmenšená kopie středověkého hradu? Ten dům vám vezme dech, protože – a to se vsaďte – nic podobného jste jaktěživi neviděli. Skutečnost je sice o mnoho prozaičtější, než fantaskní představy, které budova vyvolává, ale pořád ještě strhující a neobyčejná. Dům byl vystavěn v roce 1905 jako teprve třetí acetylénka na českém území. Byla to vlastně energetická centrála, kde se vyráběl acetylen pro veřejné osvětlení.
‚‚Dům byl vystavěn v roce 1905 jako teprve třetí acetylénka na českém území.‘‘
V konkrétním případě Hřenska bylo na plynárnu napojeno dvanáct domů. Vzhledem k tomu, že acetylen byl extrémně výbušný, byla plynárna vestavěna do sporé rokle mezi dva skalní masivy. Už to samo o sobě je pozoruhodné. Když k tomu ale připočítáme jedinečný architektonický vzhled budovy, stojíme před ní v němém úžasu. Je to trochu secese, trochu romantický historismus… ne, to se prostě musí vidět. A ono se to vidět dá, protože dům už nějaký čas nese jméno Stará plynárna a je to vyhledávaná restaurace s penzionem.
V teplých měsících láká k posezení na prostranství před budovou restaurační terasa. Vejdete-li dovnitř, nevyjdete z údivu ani tam. Interiér restaurace má steampunkový charakter, ohromí vás mohutné hodiny na zdi, jejichž velká ozubená kola do sebe efektně zapadají, aby hodinu co hodinu hlasitě oznámily, kolik času z dneška už uplynulo. Vernovské nákresy strojů, historické rozvodné skříně, tlakoměr, telefon na kliku i americká kamna jako originální svítidlo, to všechno vás přenese někam jinam.
Vaří tu báječně. Rozhodně tu nebudete mít pocit, že od vás někdo čeká, že v letu vdechnete hot dog a poběžíte dál. Tady se pěstuje gastronomie a na tu má člověk mít klid a pohodu. Během chvíle vás přepadne zvědavost, jak to asi vypadá v dalších patrech elfího paláce. Tam vás čeká triumf účelnosti, neboť každá, byť sebenepravidelnější prostora je účelně využita. Pokoje penzionu jsou půvabné, nezvyklé, ale především komfortní a pohodlné. Vrcholem je ovšem pokoj ve věžičce. Tady si budete připadat jako v kupoli majáku. Nebývalé, opravdu. Pochopitelně tu ovšem nejsou žádné výtahy nebo široká schodiště – z pokoje do pokoje je třeba vystoupat po úzkých mlynářských schodech, což opět posiluje neopakovatelný genius loci. Jednoduše řečeno – zážitkové bydlení, na jaké jinde nenatrefíte.
Že jde k tomu všemu o svrchovaně strategické místo, to je vám nejspíše už jasné. Doslova kolem stěn plynárny se prodírá žlutě značená skalní stezka šplhající do obce Janov, k rozhledně, ze které budete mít České i Saské Švýcarsko jako na dlani. Dva největší klenoty Hřenska jsou doslova na dojití – soutěsky Kamenice - Edmundova a Divoká – i jeden z divů světa, Pravčická brána. Jen o dva kilometry dál je navíc východiště do nejkrásnějšího skalního města Saského Švýcarska, spektakulárních Schrammsteine. Na břehu Labe na vás zase čeká převozník, aby vás přeplavil na druhý břeh, odkud to není daleko na úchvatné saské stolové hory. Navíc tu zastavují vlaky Dráhy národního parku, takže se elegantně dostanete v podstatě ke všem podstatným výchozím bodům k dokonalému poznání Českosaského Švýcarska.
Jedno varování ale existuje – kdo se bojí duchů, ten ve Staré plynárně nespí za úplňku. To se sem totiž vrací neklidná duše dělníka, který tu zahynul záhy po uvedení plynárny do provozu a byl pohřben na hřbitově nevysoko nad plynárnou. Jeho nadřízení měli strach z oplétaček, a tak zfalšovali úmrtní list, aby se nepřišlo na to, že zemřel v souvislosti s výrobou plynu. Acetylén se tu nevyráběl dlouho, jen do začátku dvacátých let, kdy nebezpečný acetylen rychle vytlačila pohodlná elektřina. Je krásné, když výjimečné domy ožijí. Acetylenka čekala dlouho. Vyplatilo se počkat. Až se sem vypravíte na dobrou večeři nebo tu strávíte pár dní, doceníte to sami.
