Soutěsky Kamenice

V zimních měsících pramičky, které v sezóně vozí turisty Edmundovou a Divokou soutěskou, nejezdí. Soutěsky říčky Kamenice jsou tedy neprůchozí.

To je informace obecně dostupná. Málokdo už ale ví, že zimní výprava Edmundovou soutěskou z Hřenska až k jezu a přístavišti lodiček je doslova pohádkovým zážitkem. Právě tady bývalo ve druhé polovině 19. století, ještě než kníže Edmund nechal zprovoznit přepravu loďkami, oblíbené korzo.

Členité břehy Kamenice třpytící se mezi sněhem čalouněnými kameny, neustále užší profil soutěsky, která se z otevřeného údolí těsně za Hřenskem mění ve skalní úžinu, jakoby se skály rozhodly, že si vykročí naproti, blyštivé ledopády, které mráz tvoří na skalních stěnách… to všechno je kolorit, který je letním návštěvníkům upřen. A když se na zpáteční cestě od jinovatkou pokryté hrany jezu, za ojíněným skalním tunelem začne z nebe tichounce sypat sníh, je romantika dovršena a pocit jisté pohádkové neskutečnosti naplno převládne. Cesta vyvzdorovaná na skalách a často dokonce zbudovaná jako lávka přilepená ke skále, pod níž spěchá k Labi ledovými mantinely vymezená Kamenice, je v zimě jiná, mámivá. A ještě jeden tajný tip – cesta divokou strží z Mezní louky k řečišti Kamenice, až na můstek spojující oba břehy u konečné stanice loděk u Divoké soutěsky, přináší podobné a zase v mnohém jiné zimní zážitky – a tady už se dá skoro s určitostí slíbit, že tu budete sami jen s modrými raketami ledňáčků.