František
František
Tohle byste vědět měli. Jsem ochránce přírody. Asi od nepaměti.
Slovo ekologie jsem si poprvé přečetl v knize Jeana Dorsta Ohrožená příroda, která vyšla v nakladatelství Orbis v roce 1974. Nakladatelství a ani ten rok už dávno neexistují, a mně bylo dvanáct let.
Byla to doba šedivá, to asi znáte i z televizních seriálů. Děly se ale i věci zvláštní. Na periferii v Sudetech učili třeba kantoři vyhození z velkých měst z vnitrozemí, a jiní zase šéfovali různé organizace, a tak v rumburském muzeu řediteloval Vojta Čelko, který nechával každý den podepsat do návštěvní knihy pošťáka, který mu nosil poštu a mě, když jsem se flinkal kolem cestou ze školy. Stal jsem se tak pravidelným návštěvníkem této slovutné instituce, kde hlavní prohlídková trasa vedla stezkami, kterými se vydali vzbouřenci Rumburské vzpoury...
![](/sites/default/files/2024-06/Marek-Dousa_Frantisek_Artwork_0.jpg)
Jako stálý návštěvník byl jsem ale zřejmě dostatečně prověřen, takže se mi dostalo pozvání na seriál přednášek, které se konaly v kanceláři pana ředitele. A tak jsem poslouchal třeba své, o trochu starší, spolužáky z gymnázia Petra Lumpeho a Láďu Klabníka, kteří doložili hnízdění potápky rudokrké na Velkém rybníku u Rybniště. Takže mi Ježíšek přinesl dalekohled a holinky, abych potom nedoložil hnízdění žádného vzácného ptačího druhu nikde, ale pár let jsem se brodil bažinami kolem vodních toků poměrně statečně. Ale také jsem poslouchal přednášky pana Františka Bienerta o kraji skal, kterému jsme říkali Labské pískovce, a dnes používáme název České Švýcarsko, a já vlastně nevím, kde jedna oblast končí a druhá začíná. Ale o tom třeba někdy jindy.
František prošel (prošel!) celou Evropu, ale největší šéf byl přes ty naše opičí hory, Unser Niederland, skály kolem Labe a okolí, a nebál se o tom vyprávět. Vedl turistické oddíly, zpopularizoval Ledopády (je to dobře? ale ono už stejně nechumelí a nemrzne), ale hlavně nám třeba v tom muzeu vykládal, co je vyryto v které skále, jak o tom píšou a taky jak je to správně...
Nepamatuju si samozřejmě nic, jenom ten pocit puberťáka, který nábožně poslouchá a umiňuje si, jak se to všechno taky jednou naučí. Jenomže koukám, kolik mi je a hledám skutek, který utek'.
Ještě jedna věc mě na panu Bienertovi fascinovala. Při svých přednáškách nelovil v paměti, ale četl ve svých těsnopisných poznámkách! a považte: byl to jakýsi zmutovaný těsnopis, kterému asi rozuměl jenom on sám!
Tohle je ovšem taky jedna ze spekulací, kterou se vysvětluje jeho násilná smrt a jeho bratra v roce 1990; věděl toho o tomto kraji víc než ostatní...
Já si ho pamatuju hlavně jako laskavého pána, který toho hodně věděl a posílal to dál. Myslím, že vychoval více než jednu generaci turistů, kteří se i díky němu pohybují v krajině opatrně a ohleduplně, a kterých si v lese ani nevšimnete.
Vzpomenu si na něj kdykoli jedu ve Šluknově kolem domu, ve kterém Bienertovi bydleli (tedy skoro každý den) a jsem rád, že jsem ho mohl potkat. A taky mě mrazí z toho, jaký to všechno vzalo konec.
![Marek Douša, karikaturista, ilustrátor a novinář](/sites/default/files/2024-06/marek-dousa.jpg)
Karikaturista, ilustrátor, novinář Marek Douša žije tam, kde končí naše republika a začínají Labské pískovce, České i Saské Švýcarsko a kde lišky a jiná havěť dává dobrou noc. Žije tu od dětství a bude vám povídat o tom co tu viděl a co ještě uvidí. A občas to možná i nakreslí.
marek.dousa
@ceskesvycarsko.cz