Českosaské Švýcarsko - kolébka turistiky

Všechno to začali malíři

Jako u nás doma - šedesátá léta 18. století

Žili, byli dva přátelé. Oba pocházeli ze Švýcarska. Ten z Winterthuru se jmenoval Anton Graff a byl uznávaným portrétistou, ten z nedalekého St. Gallenu, jménem Adrian Zingg, byla zase mědirytec a malíř a věnoval se hlavně krajinomalbě. Byli skoro stejně staří a osud tomu chtěl, že se v roce 1766 sešli na nově založené Drážďanské akademii. Začali spolu podnikat výlety do okolí. Netrvalo dlouho a objevili oblast skalních měst a věží, stolových hor a hlubokých roklí, krajinu nádherného skalami vroubeného kaňonu řeky Labe, místa dalekých a omamných výhledů. Adrian se mohl umalovat. Sedávali na vyhlídkách a bylo jim krásně teskno – vypadalo to tu skoro navlas stejně, jako v jejich rodném pohoří Jura. Začali tedy krajině kolem magické Pravčické brány říkat Saské Švýcarsko. Název se vžil a přežil dodnes doplněn pak ještě pojmem České Švýcarsko (poprvé v roce 1835), pro navazující skalní oblast v Čechách, a postupně propojen do logického územního celku – Českosaské Švýcarsko případně Sächsisch-Böhmische Schweiz – podle toho, ze které strany hranice na úchvatný celek hledíme. 

Poutník nad mořem mlh - přelom 18. a 19. století

Dalším milovníkem zdejších skalních scenérií byl ještě významnější umělec, jehož obrazy patří dodnes k pokladům světového výtvarného umění – Caspar David Friedrich. Byl o čtyřicet let mladší, než oba „objevitelé“, i on se přesunul do Drážďan, konkrétně v roce 1798, a rád bloumal po skalních stezkách a maloval – zase trochu jinak, než jeho předchůdci. Byl totiž nejvýznamnějším představitelem německého romantismu. Snažil se v krajině odkrýt romantická tajemství a hledal to, co je „za obrazem“, mystiku a duši krajiny. Jeho obrazy byly do jisté míry i filozofickými meditacemi, byly plné symbolů a skrytých významů. Jeho výlety končívaly až hluboko v Čechách, ostatně jedno z ve světě nejznámějších vyobrazení české krajiny pochází právě z jeho štětce a má název Česká krajina s Milešovkou. Dívá-li se člověk na jeho úchvatná díla, třeba na slavného Poutníka nad mořem mlh, chápe dokonale malířovo umělecké krédo: „Malíř nemá malovat pouze to, co vidí kolem sebe, nýbrž také to, co odkrývá sám v sobě. A nevidí-li sám v sobě nic, udělal by lépe, kdyby přestal malovat, co vidí před sebou.“  A tak vlastně Caspar David jednou provždy definoval mystérium krajiny Českosaského Švýcarska – samotný pohled na krásu nestačí, je zapotřebí hledat, co je jejím tajemstvím a co probouzí v nás samotných. A to je, do jisté míry, i definice turistiky samotné, tedy přesněji, té turistiky, která vychází z lásky ke krajině a její kráse. Turisté tedy mohli přijít. A chodí dodnes a dodnes našlapují ve stopách dávných malířů, objevitelů cest i necest krajinou skal a roklí. Třeba na více než 112 kilometrů dlouhé Malerweg, Malířské cestě, vedoucí po obou březích Labe z Pirny až někam ke Hřensku a zase zpátky.

Krajina jako z pohádky - třicátá léta 19. století

V dobách, kdy krásy Českosaského Švýcarska zachycoval další romantický velikán Adrian Ludwig Richter, vydal se do skalní krajiny i šestadvacetiletý talentovaný dánský spisovatel, který se o několik let později měl stát nejslavnějším světovým autorem pohádek – Hans Christian Andersen.  Byl bezesporu jedním z prvních turistů, tedy lidí, kteří se vydávají do přírody nikoli proto, aby v ní nalezli obživu, nebo se tudy dostali z bodu A do bodu B, ale proto, aby hledali a našli její jedinečnost, krásu a malebnost a odnesli si odtud nikoli otep dřeva do kamen, ale nezapomenutelný zážitek. „V mých vzpomínkách leží ta krásná krajina ve slunečním světle, jasně vidím každý jednotlivý bod, znějí mou duší jako malebné melodie, i když je nedokážu vyjádřit v tónech a písních. Vidím divokou část skal, Pravčickou bránu, kde jsme stáli pod kamenným obloukem, který nad našimi hlavami vytvořil mocný duch přírody. Vidím nepřehledné černé lesy hluboko pod námi a daleké hory se sněhem třpytícím se ve slunečním jasu, “ napsal později v útlé knížce Zpráva o cestě do Saského Švýcarska.

Od osamělých poutníků k turistickému ruchu

Šlechtické rody jako podnikatelé v turistice i její mecenáši – druhá polovina 19. století

Oblast Českého Švýcarska rozkládala se na panství třech významných českých šlechtických rodů – Thunů, Clary-Aldringenů a Kinských. 

Kinští

První, kdo se pustil do cílevědomého zpřístupňování divoké krajiny za účelem především obdivným, byli Kinští. Jejich zásluhou se kamenné schody a hřebenové pěšiny postupně dostaly ke třem dodnes mimořádně oblíbeným vyhlídkám v Jetřichovických skalách. Však také stále nesou jména významných představitelů „kamenických“ Kinských. Celé to začal Rudolf kníže Kinský, když se vydrápal až na Hohestein, kterýžto byl vzápětí přejmenován po něm, tedy Rudolfstein, Rudolfův kámen. Muselo to být někdy v letech 1820 – 25. Druhá v pořadí byla nedaleká Schwarze Wand, již přejmenovali na Wilhelminen Wand, a to podle Rudolfovy ženy Vilemíny Elisabety hraběnky z Colloredo-Mansfeld, s níž se oženil v roce 1825 – takže patrně někdy kolem tohoto data. Jako poslední dostala své jméno Mariina skála. Původně Vysoký Ostrý, respektive Große Spitziger, byl pojmenován podle novomanželky Rudolfova syna, Ferdinanda Bonaventury Kinského, Marie Anny Josefy rozené princezny z Liechtensteinu, a to v roce 1856. Vybudování cest samozřejmě následovalo vždy nedlouho po pojmenování vyhlídek. Kinským se tahle aktivita vysloveně zalíbila, ostatně zájem o vyhlídky je přesvědčoval, že taková činnost má smysl nejen pro jejich osobní kratochvíli. Brzy zpřístupnili i další okolní vrcholy spadající do jejich panství – byly vybudovány jezdecké přístupové cesty na Jedlovou, na Sokol, Malý Stožec a Plešivec, Javor, Klučky a Spravedlnost byly zpřístupněny cestami pro pěší a na Studenci byl dokonce vystavěn gloriet. Zpřístupněn byl i skalní hrádek Falkenštejn. (Ten byl mimochodem znovu zpřístupněn na jaře 2018 v podobě, o jaké se Kinským ani nesnilo.)

Thunové

Thunové na to šli jinak. Hrabě Jan Josef Thun-Hohenstein, pod dojmem silných zážitků z Karlových Varů, velmi toužil mít na svém panství léčivý pramen a vybudovat lázně. V roce 1768 se dočkal, když jeho lesní objevil v Horním Žlebu pramen železité vody. Rozbor prokázal, že jde o vodu velmi blahodárnou, ba léčivou, vhodnou pro koupele a napomáhající k léčbě zácpy, plynatosti, zlaté žíly, menstruačních potíží a dokonce i trudnomyslnosti…. Už o rok později se u pramene objevil první provizorní domek, lázně pak byly otevřeny v roce 1777 v novém zděném stavení. Před budovou stála kašna se sochou Neptuna, která je dodnes deponována v děčínském muzeu. Hrabě Jan Josef se pustil i do úpravy okolních cest a nezůstal jen u Horního Žlebu. Je velmi pravděpodobné, že jeho iniciativou byla i legendární pozdně barokní Kamenka, obrovskými pískovcovými kameny dlážděná lesní cesta z Dolního Žlebu směrem k Maxičkám. 

Lázně utěšeně prosperovaly natolik, že se Thunové pustili do dalších investic. Budovali lesní stezky vedoucí třeba na Leopardí kámen nebo Pyramidu, na Hoře sv. Josefa, jinak též Papertském vrchu nad Přípěří nechali zbudovat vyhlídku. Později využili i lidí, kteří nemohli najít práci, a zaměstnali je na vybudování lesních promenádních cest, které spojily Pastýřskou stěnu, Červený vrch, Papert a Vrásník nad Prostředním Žlebem. Dolní Žleb rostl – nově tu stály hostince, penziony, hotely, soukromé vily, přistávaly tu parníky, léčil se tu František Palacký i korunní princ Rudolf s princeznou Stefanií. Rozvoj železnice a řetězové paroplavby přinesl neúměrný hluk a paradoxně tak znamenal úpadek lázní, takže je Thunové v roce 1906 prodali, aby byly lázně v roce 1922 úplně zrušeny. 

Další z výrazných děčínských Thunů, František Antonín Thun se zase postaral i o vybudování jedné z prvních a také nejznámějších turistických staveb v regionu. (Mimochodem, tu vůbec nejstarší v Evropě, z roku 1851, najdeme jen o nějakých 20 km vzdušnou čarou severněji – je to skalní most zvaný Bastei, tedy Bašta, který překlenuje Kuní jámu pod mohutnou skalní hradbou tyčící se nad lázeňským městečkem Kurort Rathen omývaným mohutným tokem Labe.) V roce 1864 totiž investoval stavbu nejstarší kamenné rozhledny v českých zemích. Hrabě Thun reagoval na trigonometrické potřeby vyplývající z trojstranné dohody mezi Saskem, Pruskem a Rakouskem. František Antonín ovšem jasně vytušil obrovský turistický potenciál stavby a nechal ji koncipovat i jako vyhlídkovou věž s ochozem. Jedná se o jednu z nejkrásnějších kamenných rozhleden vůbec, o úchvatnou figurku z šachovnice dávných obrů. Už o dva roky na to pod rozhlednou navíc vyrostl výletní hostinec (zbořen až v roce 1989). V roce 1883 se tu na dobových bicyklech objevili i průkopníci cyklistiky, kteří sem putovali až z Drážďan, místo začali vyhledávat první lyžaři, počet turistů stoupal…

Clary-Aldringenové

Je-li někdo, kdo se zasloužil o zpřístupnění největších českošvýcarských klenotů, pak je to rozhodně Edmund Clary-Aldringen. Jeho životní příběh je strhující a je bytostně spjatý s krajinou skal a roklí kolem Hřenska. Edmund musel už ve svých třinácti letech převzít po smrti otce celé panství, které tehdy zahrnovalo lázně Teplice, Krupku, Benešov nad Ploučnicí a Bynovec. Když mu bylo osmadvacet, oženil se s nádhernou bytostí, teprve šestnáctiletou krasavicí Elisabeth Alexandrou Ficquelmont. Elisalex nebyla jen výhodnou partnerkou, byla jeho osudovou láskou. Kromě sídelních Teplic, bylo Edmundovi nejbližší právě Českosaské Švýcarsko. Edmund Hřensko a jeho okolí miloval a rád podléhal své pojmenovávací obsesi – po členech jeho rodiny se tu brzy jmenuje kdejaká skalka. Po Elisalex například pojmenovává skálu s vyhlídkou nad soutokem Kamenice s Labem – Elisalexfels, tedy Elisalexina skála. V roce 1855 uspořádá Edmund velký rodinný výlet k Pravčické bráně – jejich děti ji ještě neviděly. Jdou z české strany, což nebylo zvykem, většina obdivovatelů Brány bran k ní tehdy putovala pouze ze saské strany, od Velkého Winterbergu. Edmund cestou nevěří svým očím – zaskočí ho lidé, kteří turistům nabízejí nejrůznější služby a povyražení - kejklíři, muzikanti, kouzelníci, prodejci, fotografové. Dokonce tu průvodci i nosiči s koňmi a osly nabízejí výlet až k Pravčické bráně. Okamžitě po návratu se rozhodne a začne investovat. Už koncem padesátých let nechává osadit kolem cesty dřevěné lavice a na vyhlídkách zábradlí. V roce 1868 dokončuje vydláždění cesty Dlouhým dolem od Tří pramenů. 

Všechno je zalito sluncem, leč… Život dokáže být nesmírně krutý. Elisalex v pouhých třiapadesáti letech umírá. Žalem zlomený Edmund se vrhá do horečné činnosti a investuje do turismu v Českém Švýcarsku s novou silou, všechno na počest své milované ženy. Ke dlážděné cestě od Tří Pramenů přibývají v roce 1880 serpentiny Pelagiiny cesty zpevněné kamennými můstky. Přichází stavebními pracemi nabitý rok 1881. Edmund investuje první, čtrnáct metrů vysokou rozhlednu na Růžáku, kam o rok později přibude i restaurace. Zároveň rozjíždí stavbu výletního skalního zámečku Sokolí hnízdo u Pravčické brány. Zve si k tomu účely dělníky až z Itálie. Důvod byl jednoduchý – byli nejlevnější. Celý zámeček byl postaven během jediného roku, což je při jeho rozsáhlosti a době, ve které byl stavěn, čas rekordní. O několik let později bylo na skalních vyhlídkách v bezprostředním okolí vybudováno zábradlí. Za vstup do areálu se začal brzy po vystavění restaurace platit poplatek. Zároveň byla vytyčena a zpevněna i panoramatická promenádní stezka podél skalních stěn, kterou Edmund nazval podle své sestry Leontiny Gabriely. Gabrielina stezka vedla až na Mezní Louku, kde Edmund o jedenáct let později zainvestoval stavbu Grand Hotelu o pětatřiceti pokojích, vybavený knihovnou i solnými lázněmi. 

Patrně nejslavnějším Edmundovým „turistickým“ počinem však bylo zpřístupnění soutěsek na řece Kamenici. Tady byla už od 18. století velice oblíbená promenáda kolem řeky, nebyla však dlouhá a končila u starého jezu. Edmund sem velmi rád vodíval své hosty a postupem času tu nechal zbudovat i mnohá zastavení, která pojmenovával po členech své rodiny – tak třeba občerstvení se podávalo na Dollyině terase, byl tu Terezin kámen, Annetina lavička, Kateřinina brána, Liliina výšina, Leontinina čekaná, Eufemiino zastavení, Věřin plácek, Felíciin altán nebo Matyldin kout… Koncem osmdesátých let ale Edmund povolal dvě stovky, jak jinak - italských dělníků, konkrétně barabů, neboli razičů tunelů ve skalách a nákladem sedmnácti tisíc zlatých nechal vybudovat přístupové cesty, tunely, nový jez, zainvestoval i lodě a všechno potřebné vybavení. 4. května 1890 tak mohl být slavnostně otevřen pět set metrů dlouhý plavební úsek nazvaný od té chvíle – a s jistými přestávkami danými dobou dodnes - Edmundovou soutěskou. Její vody tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly oblečení v námořnických stejnokrojích.

V otcových aktivitách pokračoval po roce 1894, kdy Edmund zemřel, jeho syn Carlos Clary-Aldringen. Už pod jeho investiční aktivitou byly v roce 1898 dokončeny i úpravy druhé, dvě stě padesát metrů dlouhé Divoké soutěsky, která byla o něco výše proti proudu Kamenice. Soutěsky se velmi rychle staly turistickou senzací, která doplňovala nedalekou Pravčickou bránu. Ve dvacátých letech 20. století tu už turisty vozilo 21 lodí, a to od brzkého rána do tmy. Ročně se tu svezlo zhruba 160 000 lidí. Vraťme se ale ke Carlosovi. Ten navázal i na otcovy snahy vybudovat na monumentálním Růžovém vrchu rozhlednu. Ta první, dřevěná, čtrnáct metrů vysoká, byla deset let po svém vztyčení zničena bleskem. Druhou nechal ještě vybudovat kníže Edmund. Ta byla ještě o deset metrů vyšší a dost možná proto ji v roce 1903 strhnul silný vítr. Třetí, už Carlosova, rozhledna nabízela úchvatný výhled od května roku 1904. K té přiléhala docela rozlehlá restaurace. Ta v roce 1931 vyhořela, aby pak o pět let později byla stržena i rozhledna samotná.

Od prvního průvodce k turistickým spolkům – přelom 19. a 20. století 

V době aktivity šlechtických rodů – a vlastně v přímé souvislosti s nimi, vznikl i první tištěný turistický průvodce po Českém Švýcarsku. Vyšel v roce 1864 pod názvem „Průvodce po Českém Švýcarsku, jež leží v sousedství Saského Švýcarska“ a jeho autorem byl Ferdinand Náhlík, lesní adjunkt ve službách knížete Kinského. Ten nepokrýval celé území Českého Švýcarska, ale právě jen ty části, které ležely na kamenickém panství Kinských. Přesto je to nesmírně cenný doklad tehdejšího chápání turismu, ale najdeme tu i neocenitelné zdroje informací o lesních řemeslech a některé pověsti. Náhlíkovo poetické líčení skalnaté krajiny je půvabné a dodnes velmi čtivé a k výpravám lákající. „Nuže, milý poutníku, jenž snad jako zaklet žiješ v sevřených zdech velkého města a neustále šlapeš jen chodníky zaprášených ulic, chop se poutnické hole a vymaň se alespoň pro jednou tomu zúženému životnímu stylu, přijď si odpočinout v našich horách a lesích od námah všedního života; nalezneš zde nevyčerpatelný pramen požitků nejlepšího druhu, jež osvěží tvé srdce, ducha i tělo." Dalo by se říci, že tehdejší turista se od dnešního zase tolik nelišil. Snad jen v tom, že jeho orientace v krajině byla mnohem složitější. Systém turistických značek totiž ještě nebyl rozvinut. O jeho boom se postaraly především turistické spolky a nejinak tomu bylo i v Českém Švýcarsku.

Za skutečný počátek organizované horské turistiky v Českém Švýcarsku můžeme považovat rok 1878. Tehdy totiž v Děčíně vznikl po vzoru podobných alpských sdružení Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz, tedy Horský spolek pro České Švýcarsko, jeden z vůbec nejstarších horských spolků v českých zemích. Spolek založený 25. března měl už do konce roku 120 členů. Zároveň začaly vznikat jeho sekce ve všech větších obcích v okolí Děčína, brzy jich bylo už dvacet. Spolek budoval turistické cesty, na trasách instaloval železné zábradlí, schodiště, lávky, mosty, stavěl chaty a vyhlídkové věže, vlastnil restaurace a ubytovny. Podílel se na už zmíněných clary-aldringenských aktivitách – zpřístupnění soutěsek i stavbě rozhleden na Růžáku. Jen o sedm let později vznikl další významný spolek na východní straně Českého Švýcarska, konkrétně v Krásné Lípě. Jeho název byl Horský spolek pro nejsevernější Čechy. I ten postupně vybudoval místní skupiny, které budovaly chaty, rozhledny, vyhlídky, studentské ubytovny, koupaliště…  Oba jmenované spolky sehrály zcela zásadní roli při vytváření map, budování cest a především při jejich značení. Turistická značka byla v počátcích značení výhradně červená, další barvy přibyly teprve, když se cesty začaly křížit a síť houstla. Díky přehlednému značení a postupně vznikajícím mapám stávala se divočina skalní oblasti přehlednější, nebylo třeba bloudit nazdařbůh a brzy si bylo možné dokonce vybrat, jakou trasou se turista ke kýženému cíli vypraví. České turistické značení bylo tehdy v plenkách, protože však na aktivity horských spolků navázal i Klub českých turistů založený v létě roku 1888 v Praze pod vedením cestovatele a politika Vojty Náprstka, stávalo se postupně nejhustším a nejpřehlednější turistickou sítí v Evropě – v dnešní době je u nás proznačeno kolem 80 000 kilometrů turistických tras, cest a stezek.

Abychom si mohli dělat alespoň základní představu o opravdu průkopnické práci turistických spolků, nahlédněme do pětadvacetileté bilance děčínského Horského spolku pro České Švýcarsko. Od roku 1878 do roku 1902 bylo vystavěno 87 kilomerů nových cest a 89 kilomerů jich bylo obnoveno; bylo postaveno 5 kilomerů nových silnic; instalováno 1498 m zábradlí ze dřeva nebo ze železa; postaveno 60 mostů a lávek; položeno 18 schodišť; 313 laviček; umístěno 785 ukazatelů; 25 traťových tabulí; 25 velkých tabulí s označenými trasami; 16 výstražných panelů; 14 jmenných tabulí; postaveno 11 Schützhütte, tedy útulen; 10 vyhlídek; 4 altány; 1 železná a 6 dřevěných rozhleden; 4 restaurace; 1 veranda; 1 kuželkárna; 7 stolů a 21 lavic; byla zakoupena 1 gondola a vysázeno 174 stromů. Navíc bylo vydáno 24 turistických a kapesních průvodců, 3 speciální mapy Českosaského Švýcarska a 1 plakát se 17 pohledy na České Švýcarsko. K tomu všemu ještě na území působnosti spolku stálo 12 studentských ubytoven s více než 60 lůžky, ve kterých se podávala i snídaně a večeře. Více než úctyhodné ohlédnutí. Podobnou bilanci měli i Krásnolipští. Ti navíc iniciovali vznik slavné Modré hřebenovky dálkové pěší trasy z Ještědu do Českého Švýcarska, která byla později ještě prodloužena, takže začínala v Hrubém Jeseníku a končila v Aši.

Od počátků ochrany přírody k prvopočátkům pískovcového lezení – první tři desetiletí 20. století

Už v prvních letech dvacátého století si lidé začali uvědomovat obrovský potenciál toho, čemu už se směle začalo říkat turistický ruch. Turistů přibývalo, přinášeli peníze i práci, zároveň ale bylo nutné, aby to, za čím přijížděli, zůstalo zachováno v celé své divokosti a atraktivitě. Už v roce 1910 vznikl Verein zum Schutz der Sächsischen Schweiz - Spolek na ochranu Saského Švýcarska. Ten usiloval o zachování zdejší jedinečné přírody a především o zastavení provozu lomů. Do roku 1917 se spolku podařilo většinu lomů vykoupit a zabránit tak dalšímu ničení krajiny. Podobně turistické spolky vykupovaly i chátrající historické památky a zachránily je pro turistickou atraktivitu území, jako hrad nad městečkem Wehlen, který Horský spolek pro Saské Švýcarsko vykoupil již v roce 1882 a zřídil zde vyhlídkové místo. Tato tendence se samozřejmě brzy přelily i do Českého Švýcarska.

Podobný vývoj měla i zcela specifická podoba turistiky, totiž skalní lezení. Úplně první zmínky o snaze zdolat pískovcovou skálu byly zaznamenány už na samém počátku 19. století. Kolébkou pískovcového lezení se dosti logicky stalo právě České Švýcarsko, kde bylo a stále je dostatek atraktivních lezeckých terénů v celé škále obtížnosti a zároveň tu už byla rozvinuta turistika a turistické zázemí. Cílevědomé a organizované lezení tu začalo koncem osmdesátých let 19. století. Právě na Děčínsku se odehrál průlomový prvovýstup, při němž saští horolezci Carl Beck, Siegfried Conrad a Friedrich Meuer zdolali věž Beckstein, která později dostala jméno Pevnost. To se psal rok 1888. V dalších letech pak byly zdolávány další a další dominantní věže. To už se k Sasům přidali i děčínští lezci. Protože vrcholila „doba spolková“, začali brzy i lezci zakládat svá sdružení a spolky. Zajímavé je, že stupnice obtížnosti, hodnotící náročnost výstupu a pravidla pískovcového lezení, postupně ustavená na konci 19. století, se do značné míry zachovala až do dnešních dnů.

Styl byl tenkrát v úplných počátcích samozřejmě velmi volný a odlišný od způsobu, jaký známe v dnešní době. Cílem bylo dostat se na vrchol jakýmkoliv způsobem. Využívalo se lanových žebříků, které si lezci pověsili na karabině na předem připravenou smyčku, nebo na dřevěném vklíněnci, a po žebříku vystoupali výš a celá akce se opakovala. Dále se používalo nejrůznějších dlát a malých seker, které využívali pro vyškrábání chytu nebo stupu, pokud se zrovna nebylo čeho chytit nebo na co stoupnout. Někteří lezli v okovaných botách - fantazii se tedy meze nekladly. Postupem času si ale i skálolezci začali uvědomovat nutnost ochrany skal. Začali usilovat o to, aby jejich činnost zanechala co nejméně stop a skalám neškodila. Velice brzy, už na počátku 20. století, se začaly formulovat zásady pískovcového lezení jako lezení pouze vlastní silou, nepoužívání umělých pomůcek, nepoškozování skal tesáním umělých chytů a stupů… Tyto zásady, přenášené zprvu ústně, se stávaly věcí cti lezců a vznikající tradicí. K tomu přibývala pravidla, jak se chovat v přírodě - chovat se tiše, neodhazovat papíry a plechovky, vyvarovat se vzniku lesních požárů od otevřených ohnišť… Lezení na pískovcích se stalo sportem bez rozhodčích a bylo věcí cti a charakteru lezců. Čím dál více šlo o to, jak kdo leze, než o to, co leze. A tyhle zásady ctí dobří lezci i v dnešní době. 

Oblast Labských pískovců byla a je tak rozmanitá, že byla snad přímo předurčena pro to, aby se tu zrodilo pískovcové lezení, které je dnes, po více než sto třiceti letech tak populární po celém světě. Vysoké, neprostoupené stěny věží lákaly horolezce svou divokostí, nebezpečím, ale i krásnou přírodou a scenérií. Labské pískovce zahrnují hned několik skalní města, jako například Tisá, Ostrov, Rájec, skály v Okolí Hřenska a Pravčické brány, populární Labské údolí nebo Jetřichovické skály a mnoho dalších neméně krásných oblastí. Ty dohromady tvoří jednu z nejvýznamnějších lezeckých oblastí v celé České republice. Přidáme-li k české straně skály v sousedním Saském Švýcarsku, dostaneme jednu z nejrozlehlejších skalních oblastí na celém světě s takřka 40 000 cestami v celém spektru obtížností.